 |
Pro jistotu hned na začátku, pro ty z Vás, kteří by mě mohli považovat za
dívku se vším všudy, uvádím, že jsem Ladyboy, neboli SheMale. Cítím se jako
žena, po hormonální léčbě mám postavu jako žena, ale narodila jsem se do mužského
těla.
(Více najdete zde).
Už v dětství jsem začala pociťovat první příznaky své odlišnosti. Raději
jsem se kamarádila s ostatními holkami, než abych šla třeba s klukama na fotbal.
Pamatuji si také, že k mým nejoblíbenějším zálibám té doby, mimo četby klasické
a SF literatury, patřilo prohlížení módních magazínů Burda a Neu mode. Nevím,
čemu za to vděčím, ale naštěstí pro mne, zůstalo mé vnitřní cítění a bytí
utajeno mému okolí i přesto, že náznaků toho, že jsem jiná, bylo, když se
na to zpětně dívám, asi celkem dost. Nějakou dobu, krátce po pubertě ve věku
kolem 20 let, jsem s tím chtěla i „bojovat“, ale můj boj byl předem
stejně marný, asi jako boj Cervantesova dona Quijota de la Mancha, s větrnými
mlýny. Jednou jsem si prostě řekla, že už toho bylo dost, a začala jsem postupně
být taková, jakou se cítím a jaká jsem. Byla, a stále jsem spíše introvertní
typ, takže jsem měla tu výhodu, že mé „odhalení“, nesledovalo tolik lidí,
což by alespoň v počátcích, bylo pro mne dosti těžké, tím spíš, že bydlím
v malém městečku u Brna, kde se většina lidí zná, a kde chybí anonymita obyvatel
velkých měst. Nicméně jsem přišla na to, že to, jak se cítím já, je pro mne
mnohem důležitější, než to, co řeknou lidi, a tak kousek po kousku, se nyní
stávám tou ženou, kterou jsem vždy chtěla být, a přitom jsem nevěděla, že
už jí dávno jsem.
Stačilo si to jen uvědomit, a začít tak žít ...
|